by ·Žádné komentáře

74

1Poučný žalm Asafův.

Proč jsi na nás, Bože, tolik zanevřel?
Budeš se na své ovce hněvat bez konce?
2Vzpomeň si na svůj lid, jenž kdysi získal jsi,
na kmen, jenž vykoupils jako své dědictví,
na horu Sion, kde bydlel jsi!
3Zaveď své kroky k troskám bez konce –
všechno ve svatyni zničil nepřítel!
4Ve tvém stánku zněl nepřátelský řev,
na znamení tam nechali své korouhve.
5Jako dřevorubci se chovali,
sekerami kolem sebe jak v lese máchali.
6V jediné chvíli všechny rytiny
rozbili sekerami a krumpáči.
7Do základů vypálili tvoji svatyni,
příbytek tvého jména zprznili.
8V srdci si řekli: „Zničme je úplně!“
Všechny Boží stánky vypálili ze země.
9Znamení nevídáme, proroky nemáme,
nikdo z nás neví, jak dlouho to zůstane.
10Jak dlouho se, Bože, smí rouhat protivník?
Bude se tvému jménu vysmívat navěky?
11Proč svoji ruku ještě zdržuješ?
Copak svou pravici z klína nezvedneš?
12Ty přece, Bože, jsi dávno mým králem,
ty jsi původcem spásy na zemi!
13Ty jsi svou silou rozdělil moře,
vodním obludám jsi hlavy roztříštil.
14Ty jsi rozdrtil hlavy leviatana,
nakrmil jsi jím smečku na poušti.
15Ty jsi dal průchod pramenným vodám,
mohutné řeky ty jsi vysušil.
16Tobě patří den – i noc je tvá,
měsíc i slunce ty jsi umístil.
17Ty jsi vymezil všechny zemské hranice,
léto i zimu sám jsi vytvořil.
18Vzpomeň si, Hospodine, na rouhání nepřátel,
na to, jak národ bláznů tvé jméno urážel!
19Nedávej šelmám duši své hrdličky,
nikdy nezapomeň na život chudých svých!
20Na svoji smlouvu se ohlédni,
země je plná tmy,
stala se doupětem násilí!
21Ať už utlačení nejsou zahanbeni,
ať chválí tvé jméno nuzní a ubozí!
22Povstaň už, Bože, a veď svou při,
vzpomeň, jak se ti blázni denně rouhají!
23Nezapomínej na řev svých nepřátel,
křik tvých protivníků stále vzmáhá se!

by ·Žádné komentáře

73

1Žalm Asafův.
Ano, Bůh je dobrý k Izraeli,
k těm, kdo čisté srdce chovají!
2Mé nohy ale skoro uklouzly,
mé kroky málem zbloudily.
3Začal jsem totiž závidět pyšným
vida blahobyt ničemných:
4Žádnou bolestí se netrápí,
tělo mají vypasené, bez vady.
5Lidské strádání sami neznají,
běžnými bídami nejsou stiženi.
6Pýchu jak náhrdelník stavějí na odiv,
jak šatem se halí vlastní krutostí.
7Oči se jim zalévají tučností,
mají víc, než si lze představit.
8Smějí se, když mluví o neštěstí,
ve své povýšenosti hrozí násilím.
9Svými ústy po nebi lapají,
jazykem smýkají po zemi.
10Jeho lid se proto hrne za nimi,
řeči o hojnosti lačně hltají,
11když jim říkají: „Copak Bůh něco ví?
Má snad Nejvyšší o něčem ponětí?“
12Nuže, takto se mají ničemní –
ve stálém pohodlí kupí bohatství!
13Já ale chovám své srdce v čistotě;
ruce si myji v nevinnosti – zbytečně!
14Stíhán jsem ranami celý den,
ráno mě čeká další trest.
15Kdybych však mluvil tímto způsobem,
k tvým dětem bych se choval nevěrně!
16Chtěl jsem to tedy pochopit rozumem,
poznal jsem ale, jak je to nesnadné.
17Až když jsem vešel do Boží svatyně,
jejich osudu jsem začal rozumět:
18Na kluzké cesty jsi je postavil,
vydals je napospas hrozné záhubě!
19V jediném okamžiku budou zahubeni,
hrůzy dočista zničí je!
20Jako sen po probuzení, Pane,
zaženeš jejich přelud, až procitneš!
21Když moje srdce hořkost naplnila,
v útrobách když mě bolest bodala,
22nechápavý jsem byl, nic jsem neznal,
jak tupé zvíře jsem ti musel připadat!
23Vždycky jsem ale s tebou byl,
vždyť jsi mě držel za mou pravici.
24Ty mě povedeš svými záměry
a nakonec mě přijmeš do slávy.
25Koho jiného měl bych na nebi?
S tebou netoužím po ničem na zemi!
26I když mé tělo i srdce strádají,
Bůh je má síla, můj podíl navěky!
27Hle, jistě zahynou ti, kdo tě opouštějí,
skoncuješ se všemi, kdo jsou ti nevěrní.
28Mně je však nejlépe v Boží blízkosti;
v Hospodinu, svém Pánu, mám svou skrýš –
o všech tvých skutcích proto vyprávím!