¹Haleluja!

Oslavujte Hospodina – je tak dobrý!
Jeho láska trvá navěky!

²Kdo jen vylíčí Hospodinovo hrdinství,
kdo jeho chválu plně vypoví?

³Blaze těm, kteří se drží práva,
kdo žijí spravedlivě v každý čas!

⁴Pamatuj na mě, Hospodine,
až svému lidu přízeň prokážeš,
se svojí spásou navštiv mě!

⁵Štěstí tvých vyvolených dej mi zakusit,
s tvým národem ať se mohu veselit
a chlubit se spolu s těmi, kdo ti náleží!

II.

⁶Zhřešili jsme jako už naši otcové,
zkazili jsme se a jednali jsme zle.
⁷Naši otcové v Egyptě
nepochopili divy tvé!
Na velikost tvé lásky nepamatovali,
u Rudého moře Nejvyššího dráždili.
⁸Zachránil je však pro své jméno,
aby ukázal své hrdinství.
⁹Rudému moři pohrozil, a vyschlo,
provedl je hlubinami jako po poušti!
¹⁰Zachránil je před jejich soky,
vykoupil je ze spárů nepřátel.
¹¹Voda se zavřela nad jejich trýzniteli,
ani jediný z nich neutek.
¹²Tehdy věřili jeho zaslíbením,
tehdy ho chválili se zpěvem.
¹³Rychle však zapomněli na jeho činy,
nechtěli čekat, jak se rozhodne.
¹⁴Propadli lačnosti v oné poušti,
Boha pokoušeli v pustině.
¹⁵Poskytl jim tedy, oč tolik stáli,
dopustil však na ně úbytě.
¹⁶Potom zas v táboře žárlili na Mojžíše
a na Hospodinova svatého, Árona.
¹⁷Země se otevřela, Dátana pohltila,
Abiramovu hordu pohřbila.
¹⁸Oheň vyšlehl proti té tlupě,
spálil ty darebáky plamenem!

III.

¹⁹Na Orébu si potom tele udělali
a tomu odlitku se klaněli.
²⁰Slávu svého Boha tenkrát vyměnili
za sochu býka, co trávu jí!
²¹Zapomněli na Boha, svého spasitele,
jenž konal veliké věci v Egyptě:
²²zázraky činil v zemi Chamově,
u Rudého moře věci předivné.
²³Byl by je vyhladil, jak rozhodl se,
nebýt jeho vyvoleného Mojžíše.
Ten se v té roztržce postavil před něj,
a tak odvrátil jeho zhoubný hněv.
²⁴Potom však pohrdli krásnou zemí,
jeho zaslíbení věřit nechtěli.
²⁵Ve svých stanech se dali do reptání,
poslouchat Hospodina odmítli.
²⁶Pozvedl tedy ruku k přísaze,
že je nechá padnout na poušti,
²⁷že jejich símě rozežene po národech,
po cizích zemích že je rozpráší.
²⁸Potom se s modlou Baal-peor spřáhli,
jedli oběti patřící mršinám.
²⁹Boha tak popudili svými činy,
že mezi nimi propukla pohroma.
³⁰Vtom povstal Pinchas, aby zjednal právo,
a Hospodin tu ránu zastavil.
³¹Početl mu to za spravedlnost
po všechna pokolení, navěky.

³²Při vodách Meriby ho znovu popudili,
až také Mojžíš kvůli nim pochybil.

³³V duchu ho tehdy tolik rozhořčili,
že se unáhlil svými rty.

V.

⁴⁰Kolikrát jen ho v poušti dráždili,

jakou ho v pustině trápili bolestí!
⁴¹Znovu a znovu Boha pokoušeli,
Svatého izraelského rmoutili!
⁴²Na jeho sílu nepamatovali,
na den, kdy je vykoupil ze soužení.
⁴³Na den, kdy Egyptu dal svá znamení,
na soanském poli když zázraky působil.
⁴⁴Jejich řeky tehdy ve krev obrátil,
ze svých potoků se napít nemohli!
⁴⁵Mračno much poslal, aby je žraly,
a také žáby, aby je hubily.
⁴⁶Jejich úrodu housenkám vydal,
plod jejich práce kobylkám.
⁴⁷Kroupami jejich révu pobil,
jejich fíkovníky zničil mráz.
⁴⁸Na jejich stáda dopustil krupobití,
na jejich dobytek palčivý žár.
⁴⁹Planoucí hněv svůj poslal na ně,
prchlivost, zlobu a soužení,
anděly zkázy na ně dopustil!
⁵⁰Otevřel průchod pro svůj hněv,
před samou smrtí je nešetřil,
morové ráně je všechny vystavil.
⁵¹V Egyptě pobil všechno prvorozené,
ten výkvět mládí ve stanech Chamových.
⁵²Svůj lid pak vyvedl tak jako ovce,
jako stádo je v poušti provázel.

⁵³Vodil je bezpečně, takže se neděsili,
nad jejich nepřáteli se vody zavřely.

⁵⁴Takto je dovedl až ke své svaté zemi,
k hoře, již dobyl svojí pravicí.

⁵⁵Pohany vyhnal před jejich tváří,
losem jim rozdělil jejich dědictví,
izraelské kmeny doma usídlil.

VI.

⁵⁶Oni však Boha dráždili a pokoušeli,
na svědectví Nejvyššího nedbali.
⁵⁷Zrádně se odvrátili jako otcové jejich,
tak jako křivý luk minuli cíl.
⁵⁸Popouzeli ho svými výšinami,
rozzuřili ho svými modlami!
⁵⁹Bůh to vše slyšel a ve svém hněvu
Izrael tehdy zcela zavrhl.
⁶⁰Tehdy opustil svůj příbytek v Šílu,
stan, v němž mezi lidmi přebýval.
⁶¹Do zajetí dal padnout svoji sílu,
svou slávu nechal v rukou nepřátel.
⁶²Svůj lid tehdy vydal napospas meči,
na své dědictví se rozhořčil.
⁶³Jejich mladíky pohltil oheň,
jejich pannám nezazněly písně svatební.
⁶⁴Jejich kněží tehdy padali mečem,
jejich vdovy plakat nemohly.
⁶⁵Tehdy Pán procitl tak jako ze snu,
jako bojovník, jenž byl vínem rozjařen.
⁶⁶Tehdy své nepřátele zasáhl vzadu,
vydal je věčné pohaně!

VII.

⁶⁷Zavrhl sice Josefův stan,
Efraimův kmen si nevybral,
⁶⁸Judův kmen ale vyvolil –
horu Sion, kterou si oblíbil.
⁶⁹Svatyni jako nebesa si tam postavil
a jako země, již upevnil navěky.
⁷⁰Vyvolil svého služebníka Davida,
vzal ho od ovcí v ohradách.
⁷¹Povolal ho od ovcí s jehňaty,
aby pásl Jákoba, jeho lid,
totiž Izrael, jeho dědictví.
⁷²On je pak pásl se srdcem oddaným,
vodil je dovedností rukou svých.

¹Poučný žalm Asafův.

I.

Naslouchej, lide můj, mému učení,

slov, která mluvím, všímej si.

²V podobenstvích k tobě promluvím,
abych ti odhalil dávná tajemství.

³Slyšeli jsme a sami víme,
co nám vyprávěli naši otcové.

⁴Jejich dětem to nezatajíme,
dalšímu pokolení budem vyprávět
o chvále Hospodinově, o jeho síle,
o zázracích, jež učinil.

⁵Svědectví stvrdil Jákobovi,
Izraeli svěřil učení,
o kterém přikázal otcům našim,
aby je předávali synům svým,

⁶aby je poznalo budoucí pokolení,
i děti, jež se teprv narodí,
aby zas učily svoje potomky:

⁷Ať v Bohu skládají svoji naději,
ať nezapomínají, co učinil,
a dodržují jeho příkazy!

⁸Ať nejsou jako jejich otcové,
pokolení vzpurné a svéhlavé,
pokolení se srdcem nestálým
a s duchem Bohu nevěrným!

II.

⁹Synové Efraimovi, zdatní lukostřelci,
v den bitvy se dali na útěk.

¹⁰Nedodrželi smlouvu Boží,
odmítli se řídit jeho Zákonem.

¹¹Zapomněli na jeho mocné činy,
na zázraky, jež jim projevil.

¹²Před jejich otci konal zázraky,
v Egyptě, na poli soanském.

¹³Rozdělil moře, převedl je,
vody postavil jako hromady.

¹⁴Oblakem svým je vodil ve dne,
ohnivým světlem za nocí.

¹⁵Rozlomil skály v poušti,
jak z hlubin bezedných dal jim pít.

¹⁶Ze skály nechal potoky proudit,
jež v řeky rozvodnil.

¹⁷Oni však proti němu stále hřešili,
na poušti Nejvyššího dráždili!

III.

¹⁸Pokoušeli Boha v srdcích svých,
podle své chuti pokrm žádali.

¹⁹Mluvili proti Bohu se slovy:
„Copak Bůh prostře stůl na poušti?

²⁰Udeřil sice do skály,
mohutným potokem vody tryskaly –
chleba nám ale dát jistě neumí,
může snad svému lidu maso opatřit?“

²¹Hospodin slyšel to a hněval se,
proti Jákobovi vzplanul plamenem,
vykypěl hněvem na Izrael.

²²Ačkoli Bohu nevěřili
a nedoufali v jeho spasení,

²³přesto dal příkaz oblakům shůry,
otevřel nebeské průduchy.

²⁴Skrápěl je manou, aby jedli,
dal jim nebeské obilí!

²⁵Lidé okusili andělský chleba,
poslal jim jídla dosyta!

²⁶Východní vítr na nebi vát nechal,
vítr od jihu svou mocí hnal.

²⁷Masem jak prachem zasypal je,
množstvím ptáků, jako je písku u moře.

²⁸Doprostřed tábora je nechal padat,
na jejich stany kolem dokola.

²⁹Jedli a hojně se nasytili,
dal jim to, po čem bažili.

³⁰Ještě svou lačnost ani neukojili,
ještě měli jídlo v ústech svých,

³¹když Boží hněv vzkypěl proti nim!
Pobil mezi nimi ty nejvypasenější,
výkvět Izraele porazil!

IV.

³²Oni však hřešili stůj co stůj
a nevěřili jeho zázrakům.
³³Proto své dny skončili v marnosti,
když jejich léta zkrátil hrůzami.
³⁴Když je však hubil, pilně ho hledali,
vraceli se a Boha sháněli.
³⁵Na Boha vzpomněli si, že býval jejich skála,
jejich vykupitel že byl Bůh Nejvyšší.
³⁶Pochlebování pak měli plná ústa
a na jazyku lži.
³⁷Upřímní k němu nebyli v srdci,
jeho smlouvě byli nevěrní.
³⁸On však byl soucitný – nezahladil je
a jejich viny stále odpouštěl.
Svůj hněv často odvracel od nich,
všechnu svou zuřivost nechtěl probouzet.
³⁹Pamatoval na to, že jsou smrtelní,
vánek, jenž odvane a už se nevrátí.

¹Pro předního zpěváka Jedutuna. Žalm Asafův.

²Hlas můj k Bohu zněl, když volal jsem,
hlas můj k Bohu zněl, aby mě vyslyšel.
³Pána jsem hledal v den svého soužení,
bez přestání jsem ruce vzpínal po nocích,
má duše se nenechala utěšit.
⁴Na Boha vzpomínám, trápím se,
při svém přemítání ztrácím dech! séla
⁵Oči zamhouřit nedals mi,
rozrušen jsem, nemohu promluvit.
⁶Připomínám si dávné dny,
časy, jež dávno minuly.
⁷Na své písně vzpomínám po nocích,
v srdci přemítám a v duchu zpytuji:
⁸Copak už nadobro zavrhl Hospodin?
Nebude přívětivý nikdy víc?
⁹Skončila jeho láska navždycky?
Selhalo zaslíbení navěky?
¹⁰Copak Bůh zapomněl být laskavý?
Hněvá se tak, že soucit potlačil? séla
¹¹To je můj konec, říkám si,
kdyby své pravici dal klesnout Nejvyšší!
¹²Budu však vzpomínat, co Hospodin učinil –
ano, připomenu tvé dávné zázraky!
¹³O všem, co vykonals, přemýšlím,
přemítám o tom, cos učinil.
¹⁴Tvá cesta, Bože, je cestou svatosti,
kdo z bohů je veliký jako ty?
¹⁵Ty jsi ten Bůh, jenž koná zázraky,
svou sílu zjevil jsi mezi národy!
¹⁶Svou paží vykoupil jsi svůj lid –
Jákobovy a Josefovy potomky. séla
¹⁷Vody tě, Bože, viděly,
vody tě viděly a hned se zachvěly,
otřásly se i mořské hlubiny!
¹⁸Vody se proudem z mraků valily,
nebesa zněla hřímáním,
tvé střely všemi směry letěly!
¹⁹Tvým hromobitím zněla vichřice,
blesky ozářily celý svět,
země se třásla, chvěla se!
²⁰Tvá cesta, Bože, vedla přes moře,
tvá stezka přes vody mohutné.
I když tvé šlépěje nešlo rozeznat,
²¹vedl jsi lid svůj, ovce své,
rukou Mojžíše a Árona.

¹Pro předního zpěváka, na strunné nástroje. Zpívaný žalm Asafův.

²V Judsku se Bůh stal známým,
v Izraeli své jméno oslavil.
³Sálem si za příbytek zvolil,
na Sionu má své obydlí.
⁴Právě tam zlámal ohnivé šípy,
válečné zbraně, meč i štít. séla
⁵Jak oslnivý jsi,
jak vznešený na horách odvěkých!
⁶Obráni o kořist jsou i nejudatnější,
usnuli spánkem posledním.
Bezmocní byli všichni bojovníci,
rukama pohnout nemohli.
⁷Bože Jákobův, když tys jim pohrozil,
jezdec i s koněm do mrákot upadli!
⁸Jak hrozný jsi – ano ty –
před tvojí tváří kdo obstojí,
když hněvem zahoříš?
⁹Když z nebe vyhlašuješ svoje rozsudky,
země vždy strachem oněmí.
¹⁰Když Bůh povstane, aby soudil,
všechny ponížené v zemi zachrání! séla
¹¹Slavit tě musí i lidský hněv
a zbytkem hněvu se opášeš.
¹²Hospodinu, svému Bohu, sliby skládejte a plňte,
vy všichni v okolí, dary Hroznému přineste!
¹³On přece vladařům bere dech,
králové světa před ním děsí se!

75

¹Pro předního zpěváka, na nápěv písně „Nevyhlazuj!“ Zpívaný žalm Asafův.
²Oslavujeme tě, Bože, oslavujeme –
tvé divy ukazují, jak blízké je jméno tvé!
³Ty pravíš: „V čas, který určím sám,
svůj spravedlivý soud vykonám.
⁴Země a všichni na ní až se budou třást,
já sám jejím sloupům pevnost dám! séla
⁵Nadutce varuji: S pýchou přestaňte!
Ničemům říkám: Nepozvedejte rohy své!
⁶Nepozvedejte své rohy do výše
a tvrdošíjně nemluvte!“
⁷Z východu, západu ani od pouště
povýšení nikdy nepřijde.
⁸Jedině Bůh přece soudcem je –
jednoho povyšuje, druhého snižuje.
⁹Hospodin drží kalich v ruce své,
kořeněné víno je v něm zpěněné!
Všem ničemům země z něho nalije,
vypijí ho až do dna, k sedlině!
¹⁰Já se však budu navěky radovat,
Bohu Jákobovu budu zpívat žalm:
¹¹„Všem ničemům rohy usekám,
spravedlivý ať své rohy pozvedá!“