IV.

³⁴Potom nevyhladili národy,

o kterých jim to Hospodin poručil.
³⁵Promísili se s pohany,
naučili se jejich způsoby!
³⁶Začali uctívat jejich modly,
do jejich pasti se zapletli.
³⁷I svoje syny jim obětovali,
své dcery ďáblům dávali!
³⁸Nevinnou krev tehdy prolévali,
krev synů svých a svých dcer.
Modlám v Kanaánu je obětovali –
tou krví byla poskvrněna zem!
³⁹Svými skutky takto pošpinili se,
a svými činy smilnili.
⁴⁰Hospodin vzplanul proti svému lidu hněvem,
své dědictví si zošklivil!
⁴¹Napospas pohanům proto zanechal je,
aby jejich sokové vládli nad nimi.
⁴²Utiskovali je jejich nepřátelé,
sraženi byli do jejich područí.
⁴³Znovu a znovu zachraňoval je,
oni ho ale vědomě dráždili –
ve své špatnosti klesali stále níž!
⁴⁴On ale viděl jejich tíseň,
kdykoli slyšel jejich křik.
⁴⁵Pamatoval na smlouvu svou s nimi,
ve své velké lásce byl pohnut lítostí.
⁴⁶Proto k nim nakonec probudil soucit
všech, kdo je drželi v zajetí.

V.

⁴⁷Zachraň nás, Hospodine, náš Bože,
a z národů nás posbírej!
Tvé svaté jméno ať oslavíme,
tvou chválou ať se chlubíme!
⁴⁸Ať je požehnán Hospodin, Bůh izraelský,
od věků až navěky!
Ať všechen lid odpoví: Amen!
Haleluja!

¹Haleluja!

Oslavujte Hospodina – je tak dobrý!
Jeho láska trvá navěky!

²Kdo jen vylíčí Hospodinovo hrdinství,
kdo jeho chválu plně vypoví?

³Blaze těm, kteří se drží práva,
kdo žijí spravedlivě v každý čas!

⁴Pamatuj na mě, Hospodine,
až svému lidu přízeň prokážeš,
se svojí spásou navštiv mě!

⁵Štěstí tvých vyvolených dej mi zakusit,
s tvým národem ať se mohu veselit
a chlubit se spolu s těmi, kdo ti náleží!

II.

⁶Zhřešili jsme jako už naši otcové,
zkazili jsme se a jednali jsme zle.
⁷Naši otcové v Egyptě
nepochopili divy tvé!
Na velikost tvé lásky nepamatovali,
u Rudého moře Nejvyššího dráždili.
⁸Zachránil je však pro své jméno,
aby ukázal své hrdinství.
⁹Rudému moři pohrozil, a vyschlo,
provedl je hlubinami jako po poušti!
¹⁰Zachránil je před jejich soky,
vykoupil je ze spárů nepřátel.
¹¹Voda se zavřela nad jejich trýzniteli,
ani jediný z nich neutek.
¹²Tehdy věřili jeho zaslíbením,
tehdy ho chválili se zpěvem.
¹³Rychle však zapomněli na jeho činy,
nechtěli čekat, jak se rozhodne.
¹⁴Propadli lačnosti v oné poušti,
Boha pokoušeli v pustině.
¹⁵Poskytl jim tedy, oč tolik stáli,
dopustil však na ně úbytě.
¹⁶Potom zas v táboře žárlili na Mojžíše
a na Hospodinova svatého, Árona.
¹⁷Země se otevřela, Dátana pohltila,
Abiramovu hordu pohřbila.
¹⁸Oheň vyšlehl proti té tlupě,
spálil ty darebáky plamenem!

III.

¹⁹Na Orébu si potom tele udělali
a tomu odlitku se klaněli.
²⁰Slávu svého Boha tenkrát vyměnili
za sochu býka, co trávu jí!
²¹Zapomněli na Boha, svého spasitele,
jenž konal veliké věci v Egyptě:
²²zázraky činil v zemi Chamově,
u Rudého moře věci předivné.
²³Byl by je vyhladil, jak rozhodl se,
nebýt jeho vyvoleného Mojžíše.
Ten se v té roztržce postavil před něj,
a tak odvrátil jeho zhoubný hněv.
²⁴Potom však pohrdli krásnou zemí,
jeho zaslíbení věřit nechtěli.
²⁵Ve svých stanech se dali do reptání,
poslouchat Hospodina odmítli.
²⁶Pozvedl tedy ruku k přísaze,
že je nechá padnout na poušti,
²⁷že jejich símě rozežene po národech,
po cizích zemích že je rozpráší.
²⁸Potom se s modlou Baal-peor spřáhli,
jedli oběti patřící mršinám.
²⁹Boha tak popudili svými činy,
že mezi nimi propukla pohroma.
³⁰Vtom povstal Pinchas, aby zjednal právo,
a Hospodin tu ránu zastavil.
³¹Početl mu to za spravedlnost
po všechna pokolení, navěky.

³²Při vodách Meriby ho znovu popudili,
až také Mojžíš kvůli nim pochybil.

³³V duchu ho tehdy tolik rozhořčili,
že se unáhlil svými rty.

²⁴Svůj lid tam Hospodin velmi rozplodil,

bylo jich víc, než jejich protivníci unesli!

²⁵Nechal je nenávidět jeho lid,
na jeho služebníky aby vymýšleli lsti.

III.

²⁶Poslal k nim svého služebníka Mojžíše
se svým vyvoleným, Áronem.
²⁷Ti jim předváděli jeho znamení,
v Chamově zemi konali zázraky!
²⁸Poslal tmu a přišlo zatmění,
jeho příkazům se totiž vzepřeli.
²⁹Jejich vody ve krev obrátil,
zahubil všechny ryby v nich.
³⁰Jejich země se hemžila žabami –
byly i v královských ložnicích!
³¹Na jeho rozkaz mouchy přilétly,
po celé říši byli komáři.
³²Místo deště je zasypal kroupami,
nad jejich zemí se blesky míhaly.
³³Potloukl jejich révu i jejich fíkoví,
po celé jejich říši stromy roztříštil!
³⁴Na jeho rozkaz přilétly kobylky,
nemožné bylo spočítat housenky!
³⁵Sežraly jim v zemi všechny rostliny,
pohltily vše, co půda urodí.
³⁶Všechno prvorozené pak v té zemi bil,
všechen výkvět mládí jim zahubil.
³⁷Svůj lid pak vyvedl se stříbrem a zlatem,
v žádném z jeho kmenů nikdo neumdlel!
³⁸Z jejich odchodu měli radost v Egyptě,
strach z Izraele totiž svíral je!

IV.

³⁹Rozestřel oblak, aby jim dal stín,
noc jim svým ohněm prozářil.
⁴⁰Na jejich žádost dal jim křepelky,
sytil je svým chlebem nebeským.
⁴¹Otevřel skálu, vody vytryskly,
proudem se valily po poušti!
⁴²Pamatoval na to, co svatě zaslíbil
svému služebníku Abrahamovi.
⁴³Svůj lid tehdy vyvedl s veselím,
svoje vyvolené s jásáním!
⁴⁴Potom jim daroval země pohanů,
dědičně získali úsilí národů,
⁴⁵aby se řídili jeho pravidly
a dodržovali jeho zákony.
Haleluja!

¹Oslavujte Hospodina, jeho jméno vzývejte,

jeho činy rozhlašujte mezi národy!
²Zpívejte mu, hrajte mu,
rozvažujte o všech jeho zázracích!
³Jeho svatým jménem chlubte se,
ze srdce ať se radují, kdo Hospodina hledají!
⁴Po Hospodinu se ptejte, po jeho síle,
jeho tvář vždycky hledejte.
⁵Pamatujte, jaké divy provedl,
jaké zázraky a co rozhodl.
⁶Vy, símě Abrahama, jeho služebníka,
jste jeho vyvolení, děti Jákoba.
⁷On je Hospodin, Bůh náš,
celá zem jeho soudu podléhá!
⁸Na svoji smlouvu pamatuje věčně,
na slovo tisíci pokolení svěřené,
⁹na smlouvu, již uzavřel s Abrahamem,
na přísahu, již složil před Izákem.
¹⁰Jákobovi ten výrok potvrdil
za věčnou smlouvu pro Izrael:
¹¹„Tobě dám kanaánskou zem,
bude tvým dědičným údělem!“
¹²Přitom jich tenkrát bylo jen trochu,
byli jenom hrstkou cizinců.
¹³Z národu do národu když bloudili,
od jednoho k jinému království,

¹⁴nikoho nenechal, aby jim ublížil.
I krále kvůli nim varoval:

¹⁵„Mé pomazané nechte být!
Mým prorokům nepůsobte žal!“

II.

¹⁶Když potom přivolal na zem hlad
a odřízl je od chleba,

¹⁷poslal před nimi jistého Josefa,
jehož prodali jako otroka.

¹⁸Nohy měl sevřené v okovech,
hrdlo uvězněné v železech.

¹⁹Když se pak splnila jeho předpověď,
když jej protříbila Hospodinova řeč,

²⁰král ho pak nechal propustit z okovů,
vládce národů dal mu svobodu.

²¹Správcem svého paláce jej učinil –
vládl nade vším jeho bohatstvím!

²²Jeho dvořanům poroučel podle libosti,
jeho poradce vedl k moudrosti.

²³Do Egypta tenkrát přišel Izrael,
Jákob byl hostem v zemi Chamově.

II.

²⁴Kolik je, Hospodine, skutků tvých!

Všechno jsi moudře učinil –
země je plná tvých stvoření!
²⁵Hle, je tu moře širé a veliké,
havěť bezpočtu se hemží v něm –
maličcí i velcí tvorové!
²⁶Plují v něm lodě a také leviatan,
jehož jsi stvořil, aby si tam hrál!
²⁷Ti všichni k tobě vzhlížejí,
abys je krmil v čase potřeby.
²⁸Dáváš jim a oni sbírají,
když otevřeš ruku, sytí se hojností.
²⁹Děsí se ale, když svou tvář ukrýváš,
hynou, když dech jim odjímáš –
navracejí se znovu v prach.
³⁰Svého Ducha když pošleš, bývají stvořeni,
abys tvář země znovu obnovil!
³¹Hospodinova sláva ať trvá věčně,
ze svého díla ať se Hospodin raduje!
³²Pod jeho pohledem země třese se,
hory dýmají pod jeho dotykem!
³³Zpívat budu Hospodinu celý život svůj,
žalmy zpívat svému Bohu, dokud jsem tu!
³⁴Kéž se mu líbí moje myšlenky –
Hospodin je přece mojí radostí!
³⁵Kéž by už hříšníci ze světa zmizeli,
kéž by tu darebáci více nebyli!
Dobrořeč, duše má, Hospodinu!
Haleluja!

¹Dobrořeč duše má Hospodinu!

I.

Jak jsi veliký, Hospodine, Bože můj –

oděn jsi slávou a nádherou!
²Světlem jsi jak pláštěm zahalen,
nebe jsi jako plachtu rozestřel!
³Svoje paláce jsi nad vodou postavil,
jak vozy užíváš husté oblaky,
vznášíš se na křídlech větrných.
⁴Vichry činíš svými posly,
tvými služebníky jsou plameny!
⁵Zemi jsi založil na jejích sloupech,
navěky jí neotřese vůbec nic.
⁶Jak pláštěm přikryl jsi ji oceánem,
vody stály i nad horami.
⁷Před tvojí hrozbou pak rozutekly se,
před tvým burácením prchaly.
⁸Sahaly k horám, stekly však do údolí,
na místo tebou určené.
⁹Hranice dals jim, aby je nepřekročily,
aby už nikdy nepřikryly zem!
¹⁰Ty pouštíš potoky do údolí,
aby proudily mezi horami,
¹¹všechnu polní zvěř aby napájely,
divocí osli aby u nich žízeň zahnali,
¹²na jejich březích aby hnízdili ptáci,
jejich zpěv aby zněl mezi větvemi.
¹³Ze svých paláců hory napájíš,
země se sytí ovocem skutků tvých!
¹⁴Trávě pro dobytek dáváš růst
a také rostlinám k lidskému užitku,
aby jim ze země pokrm vyrostl:
¹⁵Víno, jež smrtelníka v srdci oblaží,
olej, po němž se obličej rozzáří,
a chléb, který člověku dodá sil.
¹⁶Hospodin sytí i své stromoví –
libanonské cedry, které sám vysadil.
¹⁷Vrabci si na nich hnízda postaví,
čáp si nachází domov na jedli.
¹⁸Vysoké hory patří kamzíkům,
skály jsou útočištěm králíků.
¹⁹Stvořil jsi měsíc, aby časy určoval,
i samo slunce ví, kdy má zapadat.
²⁰Přivádíš tmu a noc se rozhostí,
spoustou zvěře se lesy zahemží.
²¹Po své kořisti řvou tehdy lvi,
aby tak Boha o pokrm žádali.
²²S východem slunce se vrací zpět,
aby ulehli ve svých doupatech.
²³Za svým úkolem tehdy člověk vyráží,
pracuje na něm, než se zešeří.