Janovo narození


57Alžbětě se tehdy naplnil čas k porodu a porodila syna. 58Když její sousedé a příbuzní uslyšeli, jak jí Hospodin prokázal své veliké milosrdenství, radovali se spolu s ní.
59Osmého dne, když přišli dítě obřezat, chtěli mu dát jméno podle jeho otce, Zachariáš. 60Jeho matka jim na to řekla: „Ne, bude se jmenovat Jan.“
61Namítli jí: „Vždyť se tak ve tvém příbuzenstvu nikdo nejmenuje!“
62Ptali se tedy posunky jeho otce, jak by ho chtěl pojmenovat. 63Požádal o tabulku a napsal: „Jmenuje se Jan.“ Všichni se podivili 64a vtom se mu otevřela ústa, rozvázal se mu jazyk a on dobrořečil Bohu.
65Na všechny jejich sousedy přišla bázeň a lidé si o tom všem povídali po celých judských horách. 66Všichni, kdo o tom slyšeli, si to uchovávali v srdci a říkali: „Co to bude za dítě?“ A ruka Hospodinova byla s ním.
67Jeho otec Zachariáš byl naplněn Duchem svatým a prorokoval:
68„Požehnán buď Hospodin, Bůh Izraele,
neboť navštívil a vykoupil svůj lid!
69Vyzdvihl nám roh spásy
v domě svého služebníka Davida,
70jak to sliboval ústy svých svatých proroků,
kteří byli už od věků.
71Spasil nás od našich nepřátel
a z ruky všech, kdo nás nenávidí.
72Prokázal milosrdenství našim otcům
a vzpomenul na svou svatou smlouvu –
73na přísahu, kterou dal našemu otci Abrahamovi,
74že nás vysvobodí z ruky nepřátel,
abychom beze strachu sloužili jemu
75ve svatosti a spravedlnosti před jeho tváří
po všechny dny svého života.
76A ty, dítě, budeš nazváno prorokem Nejvyššího,
neboť půjdeš před Pánem připravit jeho cesty,
77dát jeho lidu poznat spasení
v odpuštění jejich hříchů
78pro niterné milosrdenství našeho Boha,
v němž nás navštíví jako Svítání shůry,
79aby se ukázal bydlícím v temnotě a stínu smrti
a přivedl naše nohy na cestu pokoje.“
80Chlapec pak rostl a sílil v duchu a žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před Izrael.

75


1Pro předního zpěváka, na nápěv písně „Nevyhlazuj!“ Zpívaný žalm Asafův.
2Oslavujeme tě, Bože, oslavujeme –
tvé divy ukazují, jak blízké je jméno tvé!
3Ty pravíš: „V čas, který určím sám,
svůj spravedlivý soud vykonám.
4Země a všichni na ní až se budou třást,
já sám jejím sloupům pevnost dám! séla
5Nadutce varuji: S pýchou přestaňte!
Ničemům říkám: Nepozvedejte rohy své!
6Nepozvedejte své rohy do výše
a tvrdošíjně nemluvte!“
7Z východu, západu ani od pouště
povýšení nikdy nepřijde.
8Jedině Bůh přece soudcem je –
jednoho povyšuje, druhého snižuje.
9Hospodin drží kalich v ruce své,
kořeněné víno je v něm zpěněné!
Všem ničemům země z něho nalije,
vypijí ho až do dna, k sedlině!
10Já se však budu navěky radovat,
Bohu Jákobovu budu zpívat žalm:
11„Všem ničemům rohy usekám,
spravedlivý ať své rohy pozvedá!“

Nic není nemožné


26Když byla Alžběta v šestém měsíci, poslal Bůh anděla Gabriela do galilejského města jménem Nazaret 27k panně zasnoubené muži jménem Josef, z domu Davidova. Ta panna se jmenovala Marie. 28Když k ní přišel, řekl: „Zdravím tě, milostí obdařená, Hospodin s tebou!“
29Ta slova ji rozrušila. Co to bylo za pozdrav? přemýšlela. 30Anděl jí ale řekl: „Neboj se, Marie, vždyť jsi nalezla milost u Boha! 31Hle, počneš, porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. 32Bude veliký, bude nazýván Synem Nejvyššího a Hospodin, náš Bůh, mu dá trůn jeho otce Davida. 33Bude navěky kralovat nad domem Jákobovým a jeho kralování bude bez konce.“
34„Jak se to stane?“ zeptala se Marie anděla. „Vždyť jsem ještě nepoznala muže.“
35„Sestoupí na tebe Duch svatý a zastíní tě moc Nejvyššího,“ odpověděl jí anděl. „To svaté dítě, které se narodí, proto bude nazýváno Syn Boží. 36A hle, tvá příbuzná Alžběta, o níž se říkalo, že je neplodná, i ona přes své stáří počala syna a je v šestém měsíci. 37U Boha přece není nic nemožné.“
38Marie řekla: „Hle, jsem služebnice Páně. Ať se mi stane podle tvého slova!“ Tehdy od ní anděl odešel.

Má duše velebí Hospodina

39V těch dnech pak Marie vstala a spěšně odešla do hor, do města Judova. 40Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. 41Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, děťátko v jejím lůnu poskočilo. Alžběta byla naplněna Duchem svatým 42a hlasitě zvolala: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod tvého lůna! 43Jaká čest, že ke mně přišla matka mého Pána! 44Hle, jakmile tvůj pozdrav došel k mým uším, děťátko v mém lůnu poskočilo radostí. 45Blaze té, která uvěřila, neboť se naplní, co jí Hospodin slíbil.“
46Marie na to řekla:
„Má duše velebí Hospodina
47a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli,
48neboť si všiml ponížení své služebnice.
Hle, od nynějška všechna pokolení
budou vyprávět o mé blaženosti,

49neboť mi učinil veliké věci Ten, který je mocný.
Jeho jméno je svaté

50a jeho milosrdenství k těm, kdo jej ctí,
trvá od pokolení do pokolení.

51Svou paží dokázal moc,
rozehnal ty, kdo mají v srdci pyšné myšlenky.

52Mocné svrhl z trůnů
a ponížené povýšil.

53Hladové nasytil dobrými věcmi
a bohaté propustil s prázdnou.

54Ujal se Izraele, svého služebníka;
pamatoval na milosrdenství –

55jak zaslíbil našim otcům –
vůči Abrahamovi a jeho semeni až navěky.
56Marie pak u ní zůstala asi tři měsíce a potom se vrátila domů.

74

1Poučný žalm Asafův.

Proč jsi na nás, Bože, tolik zanevřel?
Budeš se na své ovce hněvat bez konce?
2Vzpomeň si na svůj lid, jenž kdysi získal jsi,
na kmen, jenž vykoupils jako své dědictví,
na horu Sion, kde bydlel jsi!
3Zaveď své kroky k troskám bez konce –
všechno ve svatyni zničil nepřítel!
4Ve tvém stánku zněl nepřátelský řev,
na znamení tam nechali své korouhve.
5Jako dřevorubci se chovali,
sekerami kolem sebe jak v lese máchali.
6V jediné chvíli všechny rytiny
rozbili sekerami a krumpáči.
7Do základů vypálili tvoji svatyni,
příbytek tvého jména zprznili.
8V srdci si řekli: „Zničme je úplně!“
Všechny Boží stánky vypálili ze země.
9Znamení nevídáme, proroky nemáme,
nikdo z nás neví, jak dlouho to zůstane.
10Jak dlouho se, Bože, smí rouhat protivník?
Bude se tvému jménu vysmívat navěky?
11Proč svoji ruku ještě zdržuješ?
Copak svou pravici z klína nezvedneš?
12Ty přece, Bože, jsi dávno mým králem,
ty jsi původcem spásy na zemi!
13Ty jsi svou silou rozdělil moře,
vodním obludám jsi hlavy roztříštil.
14Ty jsi rozdrtil hlavy leviatana,
nakrmil jsi jím smečku na poušti.
15Ty jsi dal průchod pramenným vodám,
mohutné řeky ty jsi vysušil.
16Tobě patří den – i noc je tvá,
měsíc i slunce ty jsi umístil.
17Ty jsi vymezil všechny zemské hranice,
léto i zimu sám jsi vytvořil.
18Vzpomeň si, Hospodine, na rouhání nepřátel,
na to, jak národ bláznů tvé jméno urážel!
19Nedávej šelmám duši své hrdličky,
nikdy nezapomeň na život chudých svých!
20Na svoji smlouvu se ohlédni,
země je plná tmy,
stala se doupětem násilí!
21Ať už utlačení nejsou zahanbeni,
ať chválí tvé jméno nuzní a ubozí!
22Povstaň už, Bože, a veď svou při,
vzpomeň, jak se ti blázni denně rouhají!
23Nezapomínej na řev svých nepřátel,
křik tvých protivníků stále vzmáhá se!

1


1Už mnozí se pokusili sepsat vyprávění o věcech, které se mezi námi udály, 2tak jak nám je předali ti, kdo byli od počátku očitými svědky a služebníky Slova. 3I já jsem se proto rozhodl po pořádku ti o tom napsat, vznešený Teofile, neboť jsem to všechno znovu pečlivě prozkoumal, 4abys poznal, jak spolehlivé je učení, které jsi přijal.

Radostná novina

5Za dnů judského krále Heroda byl jeden kněz, jménem Zachariáš, z Abiášova kněžského oddílu. Jeho manželka byla z dcer Áronových a jmenovala se Alžběta. 6Ačkoli byli oba v Božích očích spravedliví a žili bezúhonně podle všech Hospodinových přikázání a ustanovení, 7neměli dítě. Alžběta byla neplodná a oba už byli v pokročilém věku.
8Jednou, když přišla řada na jeho oddíl, Zachariáš konal před Bohem kněžskou službu. 9Podle zvyku kněžského úřadu na něj padl los, aby vešel do Hospodinova chrámu a obětoval kadidlo. 10V čase zapalování kadidla se venku sešlo veliké množství lidí k modlitbě.
11Vtom se Zachariášovi ukázal Hospodinův anděl; stál vpravo od kadidlového oltáře. 12Když ho Zachariáš spatřil, byl ohromen a přemožen strachem. 13Anděl mu však řekl: „Neboj se, Zachariáši! Tvá prosba byla vyslyšena. Tvá manželka Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan. 14Budeš se z toho radovat a veselit a z jeho narození budou mít radost mnozí, 15neboť bude v Hospodinových očích veliký. Nebude pít víno ani opojný nápoj a už z lůna své matky bude naplněn Duchem svatým. 16Mnohé ze synů Izraele obrátí k Hospodinu, jejich Bohu. 17Před jeho tváří půjde v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k synům a nepovolné k moudrosti spravedlivých, aby přichystal Pánu připravený lid.“
18„Podle čeho to poznám?“ zeptal se anděla Zachariáš. „Vždyť jsem stařec! I moje manželka je v pokročilém věku.“
19Anděl mu odpověděl: „Já jsem Gabriel, který stojí před Boží tváří! Byl jsem poslán, abych k tobě promluvil a oznámil ti tu radostnou novinu. 20Protože jsi neuvěřil mým slovům, která se ve svůj čas naplní, hle, budeš němý a nepromluvíš až do dne, kdy se ty věci stanou.“
21Lidé zatím čekali na Zachariáše a divili se, že se tak dlouho zdržuje v chrámu. 22Když konečně vyšel, nemohl s nimi mluvit, a tak poznali, že musel mít v chrámu vidění. Zůstával totiž němý a dorozumíval se s nimi posunky.
23Po uplynutí své týdenní služby se pak vrátil domů. 24Jeho manželka Alžběta zanedlouho počala, ale pět měsíců to tajila. Říkala si: 25„Takto se ke mně zachoval Hospodin – přišel čas, kdy na mě pohlédl a zbavil mě veřejné pohany!“

73

1Žalm Asafův.
Ano, Bůh je dobrý k Izraeli,
k těm, kdo čisté srdce chovají!
2Mé nohy ale skoro uklouzly,
mé kroky málem zbloudily.
3Začal jsem totiž závidět pyšným
vida blahobyt ničemných:
4Žádnou bolestí se netrápí,
tělo mají vypasené, bez vady.
5Lidské strádání sami neznají,
běžnými bídami nejsou stiženi.
6Pýchu jak náhrdelník stavějí na odiv,
jak šatem se halí vlastní krutostí.
7Oči se jim zalévají tučností,
mají víc, než si lze představit.
8Smějí se, když mluví o neštěstí,
ve své povýšenosti hrozí násilím.
9Svými ústy po nebi lapají,
jazykem smýkají po zemi.
10Jeho lid se proto hrne za nimi,
řeči o hojnosti lačně hltají,
11když jim říkají: „Copak Bůh něco ví?
Má snad Nejvyšší o něčem ponětí?“
12Nuže, takto se mají ničemní –
ve stálém pohodlí kupí bohatství!
13Já ale chovám své srdce v čistotě;
ruce si myji v nevinnosti – zbytečně!
14Stíhán jsem ranami celý den,
ráno mě čeká další trest.
15Kdybych však mluvil tímto způsobem,
k tvým dětem bych se choval nevěrně!
16Chtěl jsem to tedy pochopit rozumem,
poznal jsem ale, jak je to nesnadné.
17Až když jsem vešel do Boží svatyně,
jejich osudu jsem začal rozumět:
18Na kluzké cesty jsi je postavil,
vydals je napospas hrozné záhubě!
19V jediném okamžiku budou zahubeni,
hrůzy dočista zničí je!
20Jako sen po probuzení, Pane,
zaženeš jejich přelud, až procitneš!
21Když moje srdce hořkost naplnila,
v útrobách když mě bolest bodala,
22nechápavý jsem byl, nic jsem neznal,
jak tupé zvíře jsem ti musel připadat!
23Vždycky jsem ale s tebou byl,
vždyť jsi mě držel za mou pravici.
24Ty mě povedeš svými záměry
a nakonec mě přijmeš do slávy.
25Koho jiného měl bych na nebi?
S tebou netoužím po ničem na zemi!
26I když mé tělo i srdce strádají,
Bůh je má síla, můj podíl navěky!
27Hle, jistě zahynou ti, kdo tě opouštějí,
skoncuješ se všemi, kdo jsou ti nevěrní.
28Mně je však nejlépe v Boží blízkosti;
v Hospodinu, svém Pánu, mám svou skrýš –
o všech tvých skutcích proto vyprávím!