Je psáno

1Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha svatého a Duch jej vedl na poušť. 2Čtyřicet dní tam byl pokoušen ďáblem a v těch dnech nic nejedl. Když ty dny uplynuly, vyhladověl.
3Tehdy mu ďábel řekl: „Jsi-li Boží Syn, řekni tomuto kameni, ať se promění v chleba.“
4Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: ‚Nejen chlebem bude člověk živ.‘“
5Potom ho ďábel odvedl vzhůru a v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa. 6„Dám ti všechnu moc a slávu těchto království,“ řekl mu ďábel, „neboť mi byla předána a mohu ji dát, komu chci. 7Když se mi pokloníš, bude to všechno tvoje.“
8Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: ‚Hospodinu, svému Bohu, se budeš klanět a jemu jedinému sloužit.‘“
9Tehdy ho přivedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrcholek chrámu a řekl mu: „Jsi-li Boží Syn, vrhni se odsud dolů. 10Je přece psáno:
‚Svým andělům přikáže o tobě,
aby tě chránili,
11a ponesou tě na rukou,
abys nenarazil nohou na kámen.‘“
12Ježíš mu odpověděl: „Je řečeno: ‚Nepokoušej Hospodina, svého Boha.‘“

13Když ďábel dokončil všechno to pokušení, opustil jej a čekal na další příležitost.

Duch je nade mnou

14Ježíš se v moci Ducha vrátil do Galileje a zpráva o něm se roznesla po celém okolí.
15Učil v jejich synagogách a všichni ho chválili.

16Když přišel do Nazaretu, kde byl vychován, přišel podle svého zvyku v sobotní den do synagogy a vstal, aby četl.
17Podali mu knihu proroka Izaiáše, a když ji otevřel, nalezl místo, kde bylo napsáno:

18„Duch Hospodinův je nade mnou,
neboť mě pomazal nést evangelium chudým.
Poslal mě vyhlásit propuštění zajatým
a prohlédnutí slepým,
propustit soužené na svobodu
19a vyhlásit léto Hospodinovy milosti.“
20Potom knihu zavřel, vrátil ji sluhovi a posadil se. Oči všech v synagoze byly upřeny na něj. 21Začal jim vysvětlovat: „Dnes se toto Písmo naplnilo, když jste je slyšeli.“
22Všichni mu přikyvovali a divili se slovům o milosti, jež mu plynula z úst. Říkali také: „Copak to není Josefův syn?“
23Na to jim odpověděl: „Asi mi povíte to rčení: ‚Lékaři, uzdrav se sám! Co jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnaum, udělej i tady, kde jsi doma.‘“
24Potom dodal: „Amen, říkám vám, že žádný prorok není doma vážený. 25Řeknu vám popravdě, že za Eliášových dnů, když se nebe zavřelo na tři roky a šest měsíců a po celé zemi byl veliký hlad, v Izraeli bylo mnoho vdov, 26ale Eliáš nebyl poslán k žádné z nich – jen k jedné vdově do sidonské Sarepty. 27A za proroka Elíšy bylo v Izraeli mnoho malomocných, ale žádný z nich nebyl očištěn – jen syrský Náman.“
28Všechny, kdo to v synagoze slyšeli, popadla zuřivost. 29Vstali a hnali ho ven z města až na okraj hory, na níž bylo jejich město postaveno. Chtěli ho shodit dolů, 30ale on prošel jejich středem a mířil dál.

V.

40Kolikrát jen ho v poušti dráždili,

jakou ho v pustině trápili bolestí!
41Znovu a znovu Boha pokoušeli,
Svatého izraelského rmoutili!
42Na jeho sílu nepamatovali,
na den, kdy je vykoupil ze soužení.
43Na den, kdy Egyptu dal svá znamení,
na soanském poli když zázraky působil.
44Jejich řeky tehdy ve krev obrátil,
ze svých potoků se napít nemohli!
45Mračno much poslal, aby je žraly,
a také žáby, aby je hubily.
46Jejich úrodu housenkám vydal,
plod jejich práce kobylkám.
47Kroupami jejich révu pobil,
jejich fíkovníky zničil mráz.
48Na jejich stáda dopustil krupobití,
na jejich dobytek palčivý žár.
49Planoucí hněv svůj poslal na ně,
prchlivost, zlobu a soužení,
anděly zkázy na ně dopustil!
50Otevřel průchod pro svůj hněv,
před samou smrtí je nešetřil,
morové ráně je všechny vystavil.
51V Egyptě pobil všechno prvorozené,
ten výkvět mládí ve stanech Chamových.
52Svůj lid pak vyvedl tak jako ovce,
jako stádo je v poušti provázel.

53Vodil je bezpečně, takže se neděsili,
nad jejich nepřáteli se vody zavřely.

54Takto je dovedl až ke své svaté zemi,
k hoře, již dobyl svojí pravicí.

55Pohany vyhnal před jejich tváří,
losem jim rozdělil jejich dědictví,
izraelské kmeny doma usídlil.

VI.

56Oni však Boha dráždili a pokoušeli,
na svědectví Nejvyššího nedbali.
57Zrádně se odvrátili jako otcové jejich,
tak jako křivý luk minuli cíl.
58Popouzeli ho svými výšinami,
rozzuřili ho svými modlami!
59Bůh to vše slyšel a ve svém hněvu
Izrael tehdy zcela zavrhl.
60Tehdy opustil svůj příbytek v Šílu,
stan, v němž mezi lidmi přebýval.
61Do zajetí dal padnout svoji sílu,
svou slávu nechal v rukou nepřátel.
62Svůj lid tehdy vydal napospas meči,
na své dědictví se rozhořčil.
63Jejich mladíky pohltil oheň,
jejich pannám nezazněly písně svatební.
64Jejich kněží tehdy padali mečem,
jejich vdovy plakat nemohly.
65Tehdy Pán procitl tak jako ze snu,
jako bojovník, jenž byl vínem rozjařen.
66Tehdy své nepřátele zasáhl vzadu,
vydal je věčné pohaně!

VII.

67Zavrhl sice Josefův stan,
Efraimův kmen si nevybral,
68Judův kmen ale vyvolil –
horu Sion, kterou si oblíbil.
69Svatyni jako nebesa si tam postavil
a jako země, již upevnil navěky.
70Vyvolil svého služebníka Davida,
vzal ho od ovcí v ohradách.
71Povolal ho od ovcí s jehňaty,
aby pásl Jákoba, jeho lid,
totiž Izrael, jeho dědictví.
72On je pak pásl se srdcem oddaným,
vodil je dovedností rukou svých.

3

Hlas volajícího


1Patnáctého roku vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát spravoval Judeu a Herodes byl tetrarchou Galileje, jeho bratr Filip tetrarchou na území Itureje a Trachonitidy a Lysaniáš tetrarchou Abilény, 2za velekněze Annáše a Kaifáše, dostal Jan, syn Zachariášův, na poušti Boží slovo. 3Procházel pak celým krajem kolem Jordánu a kázal křest pokání na odpuštění hříchů, 4jak je to popsáno v knize výroků proroka Izaiáše:
„Hlas volajícího na poušti:
Připravte Pánovu cestu!
Napřimujte jeho stezky!
5Každé údolí bude vyplněno
a každá hora a pahorek budou sníženy.
Křivé věci budou přímé,
hrbolaté cesty budou hladké
6a veškeré lidstvo uvidí Boží spasení.“
7Zástupům lidí, kteří se k němu hrnuli, aby se dali pokřtít, říkal: „Plemeno zmijí! Kdo vám ukázal, jak utéci před přicházejícím hněvem? 8Raději neste ovoce odpovídající vašemu pokání, než abyste říkali: ‚Máme otce Abrahama.‘ Říkám vám, že Bůh může Abrahamovi vzbudit potomky z tohoto kamení! 9Ke kořeni stromů už dopadá sekera. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a vhozen do ohně!“
10„Co máme dělat?“ ptaly se ho zástupy.
11„Kdo má dvě košile, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádnou,“ odpověděl jim, „a kdo má jídlo, ať udělá totéž.“
12Dokonce i výběrčí daní se přicházeli nechat pokřtít. „Mistře,“ ptali se ho, „co máme dělat?“
13„Nevybírejte víc, než máte nařízeno,“ odpověděl jim.
14„A co máme dělat my?“ ptali se vojáci.
„Nikoho nezastrašujte ani nevydírejte,“ odpověděl jim. „Spokojte se se svým žoldem.“
15Lid byl plný očekávání a všichni si o Janovi v srdci říkali, jestli to snad není Mesiáš. 16Jan ale dal všem tuto odpověď: „Jistě, já vás křtím vodou, ale přichází někdo silnější než já. Jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek sandálu. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. 17Už drží v ruce lopatu, aby pročistil svůj mlat. Pšenici shromáždí do své obilnice, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm.“ 18Takto i mnoha jinými slovy napomínal lid a ohlašoval radostnou zprávu.
19Když ale káral tetrarchu Heroda za jeho sňatek s Herodiadou, manželkou jeho bratra, a za všechno zlo, které napáchal, 20Herodes k tomu všemu přidal ještě to, že Jana vsadil do vězení.

Milovaný Syn

21Zatímco se křtil všechen lid, byl pokřtěn i Ježíš. Když se modlil, otevřelo se nebe 22a Duch svatý na něj sestoupil v tělesné podobě jako holubice. Z nebe tehdy zazněl hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě jsem našel zalíbení.“
23Když Ježíš začínal své působení, bylo mu asi třicet let. Byl to (jak se myslelo) syn Josefa,
syna Elího, 24syna Matatova,
syna Leviho, syna Melchiova,
syna Janaje, syna Josefova,
25syna Matatiáše, syna Amosova,
syna Nahuma, syna Chesliho,
syna Nogaha, 26syna Machatova,
syna Matatiáše, syna Šimeiho,
syna Josecha, syna Jojadova,
27syna Jochanana, syna Réšy,
syna Zerubábela, syna Šealtielova,
syna Neriho, 28syna Melchiho,
syna Idova, syna Kosamova,
syna Elmadamova, syna Erova,
29syna Ješuy, syna Eliezerova,
syna Jorimova, syna Matatova,
syna Leviho, 30syna Šimeonova,
syna Judy, syna Josefova,
syna Jonamova, syna Eliakimova,
31syna Meleova, syna Menamova,
syna Mataty, syna Nátanova,
syna Davidova, 32syna Jišajova,
syna Obédova, syna Boázova,
syna Salmonova, syna Nachšonova,
33syna Aminadaba, syna Ramova,
syna Checrona, syna Peresova,
syna Judy, 34syna Jákobova,
syna Izáka, syna Abrahamova,
syna Teracha, syna Náchorova,
35syna Seruga, syna Reúova,
syna Pelega, syna Hebera,
syna Šelacha, 36syna Kainana,
syna Arpakšada, syna Semova,
syna Noemova, syna Lámechova,
37syna Matuzaléma, syna Enochova,
syna Járeda, syna Mahalalelova,
syna Kénanova, 38syna Enoše,
syna Setova, syna Adamova,
syna Božího.

1Poučný žalm Asafův.

I.

Naslouchej, lide můj, mému učení,

slov, která mluvím, všímej si.

2V podobenstvích k tobě promluvím,
abych ti odhalil dávná tajemství.

3Slyšeli jsme a sami víme,
co nám vyprávěli naši otcové.

4Jejich dětem to nezatajíme,
dalšímu pokolení budem vyprávět
o chvále Hospodinově, o jeho síle,
o zázracích, jež učinil.

5Svědectví stvrdil Jákobovi,
Izraeli svěřil učení,
o kterém přikázal otcům našim,
aby je předávali synům svým,

6aby je poznalo budoucí pokolení,
i děti, jež se teprv narodí,
aby zas učily svoje potomky:

7Ať v Bohu skládají svoji naději,
ať nezapomínají, co učinil,
a dodržují jeho příkazy!

8Ať nejsou jako jejich otcové,
pokolení vzpurné a svéhlavé,
pokolení se srdcem nestálým
a s duchem Bohu nevěrným!

II.

9Synové Efraimovi, zdatní lukostřelci,
v den bitvy se dali na útěk.

10Nedodrželi smlouvu Boží,
odmítli se řídit jeho Zákonem.

11Zapomněli na jeho mocné činy,
na zázraky, jež jim projevil.

12Před jejich otci konal zázraky,
v Egyptě, na poli soanském.

13Rozdělil moře, převedl je,
vody postavil jako hromady.

14Oblakem svým je vodil ve dne,
ohnivým světlem za nocí.

15Rozlomil skály v poušti,
jak z hlubin bezedných dal jim pít.

16Ze skály nechal potoky proudit,
jež v řeky rozvodnil.

17Oni však proti němu stále hřešili,
na poušti Nejvyššího dráždili!

III.

18Pokoušeli Boha v srdcích svých,
podle své chuti pokrm žádali.

19Mluvili proti Bohu se slovy:
„Copak Bůh prostře stůl na poušti?

20Udeřil sice do skály,
mohutným potokem vody tryskaly –
chleba nám ale dát jistě neumí,
může snad svému lidu maso opatřit?“

21Hospodin slyšel to a hněval se,
proti Jákobovi vzplanul plamenem,
vykypěl hněvem na Izrael.

22Ačkoli Bohu nevěřili
a nedoufali v jeho spasení,

23přesto dal příkaz oblakům shůry,
otevřel nebeské průduchy.

24Skrápěl je manou, aby jedli,
dal jim nebeské obilí!

25Lidé okusili andělský chleba,
poslal jim jídla dosyta!

26Východní vítr na nebi vát nechal,
vítr od jihu svou mocí hnal.

27Masem jak prachem zasypal je,
množstvím ptáků, jako je písku u moře.

28Doprostřed tábora je nechal padat,
na jejich stany kolem dokola.

29Jedli a hojně se nasytili,
dal jim to, po čem bažili.

30Ještě svou lačnost ani neukojili,
ještě měli jídlo v ústech svých,

31když Boží hněv vzkypěl proti nim!
Pobil mezi nimi ty nejvypasenější,
výkvět Izraele porazil!

IV.

32Oni však hřešili stůj co stůj
a nevěřili jeho zázrakům.
33Proto své dny skončili v marnosti,
když jejich léta zkrátil hrůzami.
34Když je však hubil, pilně ho hledali,
vraceli se a Boha sháněli.
35Na Boha vzpomněli si, že býval jejich skála,
jejich vykupitel že byl Bůh Nejvyšší.
36Pochlebování pak měli plná ústa
a na jazyku lži.
37Upřímní k němu nebyli v srdci,
jeho smlouvě byli nevěrní.
38On však byl soucitný – nezahladil je
a jejich viny stále odpouštěl.
Svůj hněv často odvracel od nich,
všechnu svou zuřivost nechtěl probouzet.
39Pamatoval na to, že jsou smrtelní,
vánek, jenž odvane a už se nevrátí.

25A hle, v Jeruzalémě byl člověk jménem Simeon. Ten člověk byl spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl na něm. 26Duchem svatým mu bylo sděleno, že nezakusí smrt, dokud neuvidí Hospodinova Mesiáše. 27Veden Duchem tedy přišel do chrámu. Když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním naložili podle zvyklosti Zákona, 28vzal ho do náručí, dobrořečil Bohu a řekl:

29„Nyní, Hospodine, podle svého slova
propouštíš svého služebníka v pokoji.
30Neboť mé oči spatřily tvé spasení,
31jež jsi připravil před očima všech lidí –
32světlo ke zjevení národům
a slávu tvého lidu Izraele.“
33Ta slova naplnila jeho otce i matku úžasem. 34Simeon jim požehnal a Marii, jeho matce, řekl: „Hle, on je určen k pádu i k pozdvižení mnohých v Izraeli. Stane se znamením, jež bude odmítáno 35(a tvou vlastní duši pronikne meč), aby vyšlo najevo myšlení mnoha srdcí.“
36Byla tam také prorokyně Anna, dcera Fanuelova z pokolení Ašer. Byla ve velmi pokročilém věku. Když se jako dívka vdala, žila sedm let se svým mužem 37a potom byla vdovou až do svých osmdesáti čtyř let. Nevycházela z chrámu a dnem i nocí sloužila Bohu posty a modlitbami. 38Přistoupila ve stejnou chvíli, vzdávala chválu Bohu a říkala o něm všem, kdo v Jeruzalémě očekávali vykoupení.
39Když vykonali všechno podle Hospodinova zákona, vrátili se do svého města Nazaretu v Galileji. 40Chlapec pak rostl a sílil, naplňován moudrostí, a Boží milost byla s ním.

Dvanáctiletý Ježíš

41Jeho rodiče chodívali každý rok slavit Velikonoce do Jeruzaléma. 42Také když mu bylo dvanáct let, putovali se účastnit slavnosti jako obvykle. 43Když svátky skončily a oni se vraceli domů, chlapec Ježíš zůstal bez vědomí rodičů v Jeruzalémě. 44V domnění, že je v karavaně, ušli den cesty, než ho začali hledat mezi příbuznými a známými. 45Když ho však nenašli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě.
46Po třech dnech ho našli v chrámu, jak sedí mezi učiteli, naslouchá jim a klade jim otázky. 47Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho rozumností a odpověďmi, 48ale když ho uviděli rodiče, zhrozili se.
„Cos nám to udělal, synu?“ řekla mu jeho matka. „Pohleď, tvůj otec a já jsme tě zoufale hledali!“
49„Proč jste mě hledali?“ odpověděl. „Nevěděli jste, že musím být v domě svého Otce?“ 50Oni však nechápali, o čem mluví.
51Potom se s nimi vrátil do Nazaretu a byl jim poslušný. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. 52Ježíš zatím rostl a byl čím dál moudřejší a milejší Bohu i lidem.

1Pro předního zpěváka Jedutuna. Žalm Asafův.

2Hlas můj k Bohu zněl, když volal jsem,
hlas můj k Bohu zněl, aby mě vyslyšel.
3Pána jsem hledal v den svého soužení,
bez přestání jsem ruce vzpínal po nocích,
má duše se nenechala utěšit.
4Na Boha vzpomínám, trápím se,
při svém přemítání ztrácím dech! séla
5Oči zamhouřit nedals mi,
rozrušen jsem, nemohu promluvit.
6Připomínám si dávné dny,
časy, jež dávno minuly.
7Na své písně vzpomínám po nocích,
v srdci přemítám a v duchu zpytuji:
8Copak už nadobro zavrhl Hospodin?
Nebude přívětivý nikdy víc?
9Skončila jeho láska navždycky?
Selhalo zaslíbení navěky?
10Copak Bůh zapomněl být laskavý?
Hněvá se tak, že soucit potlačil? séla
11To je můj konec, říkám si,
kdyby své pravici dal klesnout Nejvyšší!
12Budu však vzpomínat, co Hospodin učinil –
ano, připomenu tvé dávné zázraky!
13O všem, co vykonals, přemýšlím,
přemítám o tom, cos učinil.
14Tvá cesta, Bože, je cestou svatosti,
kdo z bohů je veliký jako ty?
15Ty jsi ten Bůh, jenž koná zázraky,
svou sílu zjevil jsi mezi národy!
16Svou paží vykoupil jsi svůj lid –
Jákobovy a Josefovy potomky. séla
17Vody tě, Bože, viděly,
vody tě viděly a hned se zachvěly,
otřásly se i mořské hlubiny!
18Vody se proudem z mraků valily,
nebesa zněla hřímáním,
tvé střely všemi směry letěly!
19Tvým hromobitím zněla vichřice,
blesky ozářily celý svět,
země se třásla, chvěla se!
20Tvá cesta, Bože, vedla přes moře,
tvá stezka přes vody mohutné.
I když tvé šlépěje nešlo rozeznat,
21vedl jsi lid svůj, ovce své,
rukou Mojžíše a Árona.