Žalm 78

1Poučný žalm Asafův.

I.

Naslouchej, lide můj, mému učení,
slov, která mluvím, všímej si.

2V podobenstvích k tobě promluvím,
abych ti odhalil dávná tajemství.

3Slyšeli jsme a sami víme,
co nám vyprávěli naši otcové.

4Jejich dětem to nezatajíme,
dalšímu pokolení budem vyprávět
o chvále Hospodinově, o jeho síle,
o zázracích, jež učinil.

5Svědectví stvrdil Jákobovi,
Izraeli svěřil učení,
o kterém přikázal otcům našim,
aby je předávali synům svým,

6aby je poznalo budoucí pokolení,
i děti, jež se teprv narodí,
aby zas učily svoje potomky:

7Ať v Bohu skládají svoji naději,
ať nezapomínají, co učinil,
a dodržují jeho příkazy!

8Ať nejsou jako jejich otcové,
pokolení vzpurné a svéhlavé,
pokolení se srdcem nestálým
a s duchem Bohu nevěrným!

II.

9Synové Efraimovi, zdatní lukostřelci,
v den bitvy se dali na útěk.

10Nedodrželi smlouvu Boží,
odmítli se řídit jeho Zákonem.

11Zapomněli na jeho mocné činy,
na zázraky, jež jim projevil.

12Před jejich otci konal zázraky,
v Egyptě, na poli soanském.

13Rozdělil moře, převedl je,
vody postavil jako hromady.

14Oblakem svým je vodil ve dne,
ohnivým světlem za nocí.

15Rozlomil skály v poušti,
jak z hlubin bezedných dal jim pít.

16Ze skály nechal potoky proudit,
jež v řeky rozvodnil.

17Oni však proti němu stále hřešili,
na poušti Nejvyššího dráždili!

III.

18Pokoušeli Boha v srdcích svých,
podle své chuti pokrm žádali.

19Mluvili proti Bohu se slovy:
„Copak Bůh prostře stůl na poušti?

20Udeřil sice do skály,
mohutným potokem vody tryskaly –
chleba nám ale dát jistě neumí,
může snad svému lidu maso opatřit?“

21Hospodin slyšel to a hněval se,
proti Jákobovi vzplanul plamenem,
vykypěl hněvem na Izrael.

22Ačkoli Bohu nevěřili
a nedoufali v jeho spasení,

23přesto dal příkaz oblakům shůry,
otevřel nebeské průduchy.

24Skrápěl je manou, aby jedli,
dal jim nebeské obilí!

25Lidé okusili andělský chleba,
poslal jim jídla dosyta!

26Východní vítr na nebi vát nechal,
vítr od jihu svou mocí hnal.

27Masem jak prachem zasypal je,
množstvím ptáků, jako je písku u moře.

28Doprostřed tábora je nechal padat,
na jejich stany kolem dokola.

29Jedli a hojně se nasytili,
dal jim to, po čem bažili.

30Ještě svou lačnost ani neukojili,
ještě měli jídlo v ústech svých,

31když Boží hněv vzkypěl proti nim!
Pobil mezi nimi ty nejvypasenější,
výkvět Izraele porazil!

IV.

32Oni však hřešili stůj co stůj
a nevěřili jeho zázrakům.
33Proto své dny skončili v marnosti,
když jejich léta zkrátil hrůzami.
34Když je však hubil, pilně ho hledali,
vraceli se a Boha sháněli.
35Na Boha vzpomněli si, že býval jejich skála,
jejich vykupitel že byl Bůh Nejvyšší.
36Pochlebování pak měli plná ústa
a na jazyku lži.
37Upřímní k němu nebyli v srdci,
jeho smlouvě byli nevěrní.
38On však byl soucitný – nezahladil je
a jejich viny stále odpouštěl.
Svůj hněv často odvracel od nich,
všechnu svou zuřivost nechtěl probouzet.
39Pamatoval na to, že jsou smrtelní,
vánek, jenž odvane a už se nevrátí.

V.

40Kolikrát jen ho v poušti dráždili,
jakou ho v pustině trápili bolestí!
41Znovu a znovu Boha pokoušeli,
Svatého izraelského rmoutili!
42Na jeho sílu nepamatovali,
na den, kdy je vykoupil ze soužení.
43Na den, kdy Egyptu dal svá znamení,
na soanském poli když zázraky působil.
44Jejich řeky tehdy ve krev obrátil,
ze svých potoků se napít nemohli!
45Mračno much poslal, aby je žraly,
a také žáby, aby je hubily.
46Jejich úrodu housenkám vydal,
plod jejich práce kobylkám.
47Kroupami jejich révu pobil,
jejich fíkovníky zničil mráz.
48Na jejich stáda dopustil krupobití,
na jejich dobytek palčivý žár.
49Planoucí hněv svůj poslal na ně,
prchlivost, zlobu a soužení,
anděly zkázy na ně dopustil!
50Otevřel průchod pro svůj hněv,
před samou smrtí je nešetřil,
morové ráně je všechny vystavil.
51V Egyptě pobil všechno prvorozené,
ten výkvět mládí ve stanech Chamových.
52Svůj lid pak vyvedl tak jako ovce,
jako stádo je v poušti provázel.

53Vodil je bezpečně, takže se neděsili,
nad jejich nepřáteli se vody zavřely.

54Takto je dovedl až ke své svaté zemi,
k hoře, již dobyl svojí pravicí.

55Pohany vyhnal před jejich tváří,
losem jim rozdělil jejich dědictví,
izraelské kmeny doma usídlil.

VI.

56Oni však Boha dráždili a pokoušeli,
na svědectví Nejvyššího nedbali.
57Zrádně se odvrátili jako otcové jejich,
tak jako křivý luk minuli cíl.
58Popouzeli ho svými výšinami,
rozzuřili ho svými modlami!
59Bůh to vše slyšel a ve svém hněvu
Izrael tehdy zcela zavrhl.
60Tehdy opustil svůj příbytek v Šílu,
stan, v němž mezi lidmi přebýval.
61Do zajetí dal padnout svoji sílu,
svou slávu nechal v rukou nepřátel.
62Svůj lid tehdy vydal napospas meči,
na své dědictví se rozhořčil.
63Jejich mladíky pohltil oheň,
jejich pannám nezazněly písně svatební.
64Jejich kněží tehdy padali mečem,
jejich vdovy plakat nemohly.
65Tehdy Pán procitl tak jako ze snu,
jako bojovník, jenž byl vínem rozjařen.
66Tehdy své nepřátele zasáhl vzadu,
vydal je věčné pohaně!

VII.

67Zavrhl sice Josefův stan,
Efraimův kmen si nevybral,
68Judův kmen ale vyvolil –
horu Sion, kterou si oblíbil.
69Svatyni jako nebesa si tam postavil
a jako země, již upevnil navěky.
70Vyvolil svého služebníka Davida,
vzal ho od ovcí v ohradách.
71Povolal ho od ovcí s jehňaty,
aby pásl Jákoba, jeho lid,
totiž Izrael, jeho dědictví.
72On je pak pásl se srdcem oddaným,
vodil je dovedností rukou svých.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *