Moc Vzkříšeného

1. Petr 3,15 – 4,1

Důvod vaší naděje

13Kdo by vám ublížil, když budete horlivě konat dobro? 14I kdybyste však měli pro spravedlnost trpět, blaze vám. „Nemějte strach z toho, čím vás straší, nenechte se tím vylekat.“ 15Zasvěťte svá srdce Pánu Kristu a buďte připraveni podat odpověď každému, kdo se vás zeptá na důvod vaší naděje. 16Vždy ovšem s vlídností a úctou a s dobrým svědomím, aby se ti, kdo vás pomlouvají, zastyděli, že napadali váš poctivý život v Kristu. 17Je-li však Boží vůlí, abyste trpěli, je lepší trpět za dobré činy nežli za zlé.
18Vždyť i Kristus, sám spravedlivý, jednou trpěl za hříchy nespravedlivých, aby vás přivedl k Bohu. V těle podstoupil smrt, ale v Duchu dostal život. 19Tehdy přišel kázat duchům v žaláři – 20těm, kteří kdysi za Noemových dnů nechtěli uposlechnout, zatímco Bůh trpělivě čekal, než se postaví archa, v níž se skrze vodu zachránilo jen několik (totiž osm) duší. 21Naplněním tohoto předobrazu je křest, který nám teď přináší záchranu – nejde o omytí tělesné špíny, ale o závazek dobrého svědomí před Bohem – skrze vzkříšení Ježíše Krista, 22který odešel do nebe a je po Boží pravici, kde jsou mu poddáni andělé, vlády i moci.

Nadešel konec

4 1I Kristus podstoupil tělesné utrpení, a tak se stejným odhodláním vyzbrojte i vy. Kdo trpěl na těle, skoncoval s hříchem.

Žalm 81

1Pro předního zpěváka, na gitejský nástroj. Žalm Asafův.
2Zpívejte Bohu, naší síle,
k Bohu Jákobovu radostně volejte!
3Ať zazní hudba, zvučí tamburína,
líbezná loutna i citera!
4Zatrubte na roh při novoluní,
při úplňku, v den naší slavnosti!
5Tak zní ustanovení dané Izraeli,
tak to rozhodl Bůh Jákobův.
6Na svědectví to uložil Josefovi,
když vystoupil proti Egyptu.
Slyším hlas mně dosud neznámý:
7„Já jsem tvá záda zbavil břemene
a tvé ruce košů zednických.
8Volal jsi v soužení a zachránil jsem tě,
vyslyšel jsem tě z mraků hromových,
vyzkoušel jsem tě při vodách Meriby. séla
9Slyš, lide můj, zapřísahám tě,
kéž bys mě, Izraeli, poslouchal!
10Nesmíš mít žádného jiného boha,
cizímu bohu se neklaněj.
11Já jsem Hospodin, tvůj Bůh,
který tě vyvedl ze země egyptské –
naplním tvá ústa, jen co je otevřeš!
12Můj lid mě ale neposlouchal,
Izrael se mi nepoddal.
13Vydal jsem je tedy jejich zarputilosti,
aby se řídili tím, co si vymyslí.
14Kéž by mě můj lid raději poslouchal,
kéž by byl Izrael mé cesty sledoval!
15Rychle bych býval jejich soupeře srazil,
na jejich nepřátele bych ruku obrátil.
16Odpůrci Hospodina by se museli krčit,
jejich osud by se navěky zpečetil.
17Svůj lid bych krmil tou nejlepší z pšenic,
medem ze skály bych tě nasytil!“

Žalm 80

1Pro předního zpěváka, na nápěv „Lilie svědectví“. Žalm Asafův.
2Pastýři Izraele, naslouchej,
jenž vodíš Josefa jako ovce své,
jenž trůníš na cherubech, zaskvěj se!
3Před Efraimem, Benjamínem a Manasesem
probuď svoji moc,
přispěj nám na pomoc!
4Bože, navrať nás,
rozjasni nad námi svoji tvář,
buď naše záchrana!
5Hospodine, Bože zástupů, jak dlouho budeš
modlitby svého lidu s hněvem odmítat?
6Nakrmil jsi je chlebem pláče,
kalich slz plný jsi jim vypít dal.
7U našich sousedů vydals nás potupě,
každý náš nepřítel se nám vysmívá.
8Bože zástupů, navrať nás,
rozjasni nad námi svoji tvář,
buď naše záchrana!
9Z Egypta přenesl jsi vinné révoví,
vyhnal jsi pohany, abys je zasadil.
10Místo jsi pro tu révu připravil,
zarostla celou zem, vpustila kořeny.
11Vysoké hory přikryl její stín,
ratolestmi zakryla cedry nejvyšší.
12Až k moři vyslala svoje výhonky,
její větévky až k Eufratu dosáhly.
13Proč jen jsi rozbořil zídku té vinice,
aby z ní každý kolemjdoucí trhat směl?
14Lesní kanci ji rozryli,
polní zvířata ji spásají!
15Bože zástupů, navrať se,
pohlédni z nebe, jen se podívej –
o tuto révu se postarej!
16Réva, již sázela tvá pravice,
ratolest, kterou sis pěstoval,
17posekána, spálena ohněm je,
od tvého hněvu umírá.
18Kéž je tvá ruka nad mužem tvé pravice,
nad lidským synem, jehož sis vychoval!
19Neopustíme tě už nikdy více;
oživ nás, ať můžeme tvé jméno uctívat!
20Hospodine Bože zástupů, navrať nás,
rozjasni nad námi svoji tvář,
buď naše záchrana!

Jedno s Kristem

Římanům 6,1-11

Mrtví hříchu a živí Bohu

1Co na to řekneme? Budeme pokračovat v hříchu, aby se rozmnožila milost? 2V žádném případě! Jak bychom mohli nadále žít v hříchu my, kdo jsme mu zemřeli? 3Nevíte snad, že když jsme byli pokřtěni do Krista Ježíše, byli jsme všichni pokřtěni do jeho smrti? 4Křtem jsme s ním pohřbeni do smrti, abychom – tak jako byl Kristus vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou – i my vkročili do nového života.
5Jsme-li s ním ztotožněni ve smrti, jistě s ním budeme ztotožněni i v jeho vzkříšení. 6Víme přece, že naše staré já bylo ukřižováno s ním, aby hříšné tělo pozbylo moci, abychom již dále nesloužili hříchu. 7(Kdo zemřel, je přece zbaven hříchu.) 8Když jsme s Kristem zemřeli, věříme, že s ním také budeme žít. 9Víme, že Kristus vstal z mrtvých a už nikdy nezemře – smrt nad ním už nemá moc. 10Svou smrtí jednou provždy zemřel hříchu, ale teď žije a jeho život patří Bohu. 11Stejně tak se i vy považujte za mrtvé hříchu a živé Bohu v Kristu Ježíši.

Žalm 79

1Žalm Asafův.
Pohané vtrhli, Bože, do tvého dědictví,
poskvrnili chrám tvé svatosti,
Jeruzalém obrátili v sutiny!
2Mrtvoly tvých služebníků nechali ptákům,
těla tvých věrných dali šelmám žrát.
3Jejich krev po Jeruzalémě lili jak vodu,
nebylo nikoho, kdo by je pochoval.
4Potupě vydáni jsme u svých sousedů,
pro smích a zábavu jsme všem dokola!
5Jak dlouho ještě, Hospodine?
Budeš navěky rozzloben?
Bude tvé horlení hořet plamenem?
6Vylij svůj hněv raději na pohany,
kteří tě uznat nechtějí,
vylij ho na ta království,
jež jméno tvé nevzývají –
7za to, že Jákoba zhltali,
že zpustošili jeho obydlí!
8Nevzpomínej na naše staré viny,
pospěš k nám se svým soucitem –
ach, jak hluboko klesli jsme!
9Pomoz nám, Bože naší spásy
pro slavné jméno své,
vysvoboď nás a odpusť naše hříchy
pro jméno své!
10Proč mají říkat pohané:
„Jejich Bůh? Kde je?“
Ukaž pohanům před našima očima,
že krev tvých služebníků bude pomstěna!
11Nářek zajatých kéž k tobě dospěje –
odsouzené k smrti svou mocnou paží zachovej!
12Našim sousedům sedmkrát naplň klín
urážkami, jimiž ti, Pane, spílali!
13My pak, tvůj lid, ovce, jež paseš,
navždy tě oslavovat budeme.
Na věky věků, stále dál
tvé chvály chceme zvěstovat!

Žalm 78

1Poučný žalm Asafův.

I.

Naslouchej, lide můj, mému učení,
slov, která mluvím, všímej si.

2V podobenstvích k tobě promluvím,
abych ti odhalil dávná tajemství.

3Slyšeli jsme a sami víme,
co nám vyprávěli naši otcové.

4Jejich dětem to nezatajíme,
dalšímu pokolení budem vyprávět
o chvále Hospodinově, o jeho síle,
o zázracích, jež učinil.

5Svědectví stvrdil Jákobovi,
Izraeli svěřil učení,
o kterém přikázal otcům našim,
aby je předávali synům svým,

6aby je poznalo budoucí pokolení,
i děti, jež se teprv narodí,
aby zas učily svoje potomky:

7Ať v Bohu skládají svoji naději,
ať nezapomínají, co učinil,
a dodržují jeho příkazy!

8Ať nejsou jako jejich otcové,
pokolení vzpurné a svéhlavé,
pokolení se srdcem nestálým
a s duchem Bohu nevěrným!

II.

9Synové Efraimovi, zdatní lukostřelci,
v den bitvy se dali na útěk.

10Nedodrželi smlouvu Boží,
odmítli se řídit jeho Zákonem.

11Zapomněli na jeho mocné činy,
na zázraky, jež jim projevil.

12Před jejich otci konal zázraky,
v Egyptě, na poli soanském.

13Rozdělil moře, převedl je,
vody postavil jako hromady.

14Oblakem svým je vodil ve dne,
ohnivým světlem za nocí.

15Rozlomil skály v poušti,
jak z hlubin bezedných dal jim pít.

16Ze skály nechal potoky proudit,
jež v řeky rozvodnil.

17Oni však proti němu stále hřešili,
na poušti Nejvyššího dráždili!

III.

18Pokoušeli Boha v srdcích svých,
podle své chuti pokrm žádali.

19Mluvili proti Bohu se slovy:
„Copak Bůh prostře stůl na poušti?

20Udeřil sice do skály,
mohutným potokem vody tryskaly –
chleba nám ale dát jistě neumí,
může snad svému lidu maso opatřit?“

21Hospodin slyšel to a hněval se,
proti Jákobovi vzplanul plamenem,
vykypěl hněvem na Izrael.

22Ačkoli Bohu nevěřili
a nedoufali v jeho spasení,

23přesto dal příkaz oblakům shůry,
otevřel nebeské průduchy.

24Skrápěl je manou, aby jedli,
dal jim nebeské obilí!

25Lidé okusili andělský chleba,
poslal jim jídla dosyta!

26Východní vítr na nebi vát nechal,
vítr od jihu svou mocí hnal.

27Masem jak prachem zasypal je,
množstvím ptáků, jako je písku u moře.

28Doprostřed tábora je nechal padat,
na jejich stany kolem dokola.

29Jedli a hojně se nasytili,
dal jim to, po čem bažili.

30Ještě svou lačnost ani neukojili,
ještě měli jídlo v ústech svých,

31když Boží hněv vzkypěl proti nim!
Pobil mezi nimi ty nejvypasenější,
výkvět Izraele porazil!

IV.

32Oni však hřešili stůj co stůj
a nevěřili jeho zázrakům.
33Proto své dny skončili v marnosti,
když jejich léta zkrátil hrůzami.
34Když je však hubil, pilně ho hledali,
vraceli se a Boha sháněli.
35Na Boha vzpomněli si, že býval jejich skála,
jejich vykupitel že byl Bůh Nejvyšší.
36Pochlebování pak měli plná ústa
a na jazyku lži.
37Upřímní k němu nebyli v srdci,
jeho smlouvě byli nevěrní.
38On však byl soucitný – nezahladil je
a jejich viny stále odpouštěl.
Svůj hněv často odvracel od nich,
všechnu svou zuřivost nechtěl probouzet.
39Pamatoval na to, že jsou smrtelní,
vánek, jenž odvane a už se nevrátí.

V.

40Kolikrát jen ho v poušti dráždili,
jakou ho v pustině trápili bolestí!
41Znovu a znovu Boha pokoušeli,
Svatého izraelského rmoutili!
42Na jeho sílu nepamatovali,
na den, kdy je vykoupil ze soužení.
43Na den, kdy Egyptu dal svá znamení,
na soanském poli když zázraky působil.
44Jejich řeky tehdy ve krev obrátil,
ze svých potoků se napít nemohli!
45Mračno much poslal, aby je žraly,
a také žáby, aby je hubily.
46Jejich úrodu housenkám vydal,
plod jejich práce kobylkám.
47Kroupami jejich révu pobil,
jejich fíkovníky zničil mráz.
48Na jejich stáda dopustil krupobití,
na jejich dobytek palčivý žár.
49Planoucí hněv svůj poslal na ně,
prchlivost, zlobu a soužení,
anděly zkázy na ně dopustil!
50Otevřel průchod pro svůj hněv,
před samou smrtí je nešetřil,
morové ráně je všechny vystavil.
51V Egyptě pobil všechno prvorozené,
ten výkvět mládí ve stanech Chamových.
52Svůj lid pak vyvedl tak jako ovce,
jako stádo je v poušti provázel.

53Vodil je bezpečně, takže se neděsili,
nad jejich nepřáteli se vody zavřely.

54Takto je dovedl až ke své svaté zemi,
k hoře, již dobyl svojí pravicí.

55Pohany vyhnal před jejich tváří,
losem jim rozdělil jejich dědictví,
izraelské kmeny doma usídlil.

VI.

56Oni však Boha dráždili a pokoušeli,
na svědectví Nejvyššího nedbali.
57Zrádně se odvrátili jako otcové jejich,
tak jako křivý luk minuli cíl.
58Popouzeli ho svými výšinami,
rozzuřili ho svými modlami!
59Bůh to vše slyšel a ve svém hněvu
Izrael tehdy zcela zavrhl.
60Tehdy opustil svůj příbytek v Šílu,
stan, v němž mezi lidmi přebýval.
61Do zajetí dal padnout svoji sílu,
svou slávu nechal v rukou nepřátel.
62Svůj lid tehdy vydal napospas meči,
na své dědictví se rozhořčil.
63Jejich mladíky pohltil oheň,
jejich pannám nezazněly písně svatební.
64Jejich kněží tehdy padali mečem,
jejich vdovy plakat nemohly.
65Tehdy Pán procitl tak jako ze snu,
jako bojovník, jenž byl vínem rozjařen.
66Tehdy své nepřátele zasáhl vzadu,
vydal je věčné pohaně!

VII.

67Zavrhl sice Josefův stan,
Efraimův kmen si nevybral,
68Judův kmen ale vyvolil –
horu Sion, kterou si oblíbil.
69Svatyni jako nebesa si tam postavil
a jako země, již upevnil navěky.
70Vyvolil svého služebníka Davida,
vzal ho od ovcí v ohradách.
71Povolal ho od ovcí s jehňaty,
aby pásl Jákoba, jeho lid,
totiž Izrael, jeho dědictví.
72On je pak pásl se srdcem oddaným,
vodil je dovedností rukou svých.